Srpen 2010

Jak se pan Vlkodav nenaučil bruslit

31. srpna 2010 v 22:46
Poslední prázdninový den uzamkla naše Šurifíra I. petlice svého Pomerančového království a otevřela knihu. Nejpodstatnější informace nechala proudit do svého nitra. Ať se zachytí, ať povýší její maličkost.

Tou knihou byla tak omámena, že přestala vnímat reálnou dimenzi času i prostoru.
Ke svému pozemskému údivu však postupně zjišťovala, že všechny moudrosti univerza, které kniha vyslovovala, už přece dávno zná.
Jen ty informace potlačovala kvůli "pozemskému kolotoči", do něhož již dávno naskočila hlava nehlava.

Šurifíra I. pocítila silnou potřebu napojit se zase zpátky na vibrace květin a zvířat.
Posmutněla.
"Jsem zaneřáděná tím světovým vyváděním. Předváděním se kdo s koho, kdo má větší sílu a moc. Potřebuji se napojit živou vodou. Ale jak?"

Šurifíra I. zavřela kukadla. Před očima se jí objevil její dávný nepřítel. Strach. Nechala ho zhmotnit se v celé jeho "kráse". Najednou spatřila divoké urousané chlupaté zvíře se šikmýma jiskrně zelenýma očima. Byl to ten samý vlkodav, který za Šurifírou I. chodil již od dětských let.
Takže už je to pěkně dlououououháááá řádka let… :-)
Pan Vlkodav.

"Panáčku, vy mě tak trošku brzdíte na tom mým pozemským, rotujícím kolotoči," začala Šurifíra I. vlídně.
Vlkodav nastražil ušiska. Vypadal tak trošku hloupě.
Šurifíra I. vycítila, že cesta smíru a lásky posílila její bytost a dodala jí odvahy.
"Tak vám, pane, pěkně děkuji za vaši přítomnost," pohladila Vlkodava mezi očisky. "Víc vás už ale nebudu potřebovat."
Vlkodav zjihl. Zjevně posmutněl.
"Budete muset o dům dál, chlupatisko jedno čertovský. A za tu vaši obrbrzdu vám s vaším svolením něco daruji," pravila Šurifíra I. Ze špajzu vytáhla dva páry kolečkových bruslí.

Pan Vlkodav zbystřil. Dary, to on tuze rád.
Zavrtěl vypelichaným ohonem a šup do bruslí.
Jenomže jak ten pan strach Vlkodav neuměl ani ždibec bruslit, tlapajzny se mu rozjely do všech čtyř světových stran, až ho držtička o zem zabrzdila.
A pak už jen pelášil, co mu kolečkové brusle stačily.

To se Šurifíra I. s kočičkami zase jednou nasmály…
:-) 

                                   Foto: Tereza Červinková

Mazec vskutku čertovský

17. srpna 2010 v 20:47
Ten večer seděla Šurifíra I. v otevřeném okně. Nemohla se zbavit pocitu, že v mozkovně, která má samo sebou jen určitou kapacitu, se skrývá ještě jedna větší mozkovna. A ta se pohybem vesmírně rozpínacím, pomocí skřítků s krumpáčky, snaží za každou cenu obhájit své teritorium.
"Kuš, bytosti jedny skřítkovský snaživý! Tepete," brumlala si.

Hlava ji jednoduše bolela jako střep.

A náhle se nad těmi jejími mozkovnami začala na nebesích ženit čertiska.
Vzduch sršel napětím.
Záclona se rozevlála po celém Oranžovém království.
Šurifíra zapálila svíce a rožnula v lucerničce.
Najednou se nebe otevřelo. Celá ta potemnělá krajina se na vteřinu bleskově rozsvítila.

Šurifíra se posadila v turečku zpět na parapet. S očisky za poklopy nechala volně procházet vnější pnutí skrze svou bytost.
Tím se ovšem dalo do běhu pnutí vnitřní, způsobené skřítkovskými krumpáčky...

Větrné víry nabraly na síle.

"Šurifíro, pusť tu křivdu," znělo jí v ušiskách.

Hrom bum bác.
Třesky blesky.
Mazec vskutku čertovský.
Kroupiska kroupovatá protrhla nebeskou hráz, až se vzduch zamihotal.
Konví s vodou měli tentokrát tam nahoře vydatné zásoby.

"Uf, to byla zase jednou úleva."

Jak krásně se Šurifíře I. za té deštné symfonie po celou noc snilo...

A sluníčko?
To si ráno už zase chtělo hrát na šimranou.
:-)



                                Foto: Josef Louda