Červen 2010

Obrazy šurifírské duše

14. června 2010 v 23:02
Na sklonku onoho večera se Šurifíra I. za asistence červánkového kotouče rozhodla, že rozplete pavučinu svých snů. Jsou to přece prastaré archetypy našich praprapra. To by bylo. Alespoň na chvíli zastavit našeptávače šurifírského já…
"Díky, pane Ego. Teď chviličku strpení. Trošku mě, panáčku, matete."

Alespoň na chvíli tak nechat rozeznít struny prastarého vědomí, to by si Šurifíra I. přála. Nezdůvodňovat, nepojmenovávat. "Jen" být, cítit, vnímat… žít.

A co se nestalo. Náhle se z hlubin šurifírské duše vynořil prastarý sen. A pak, jako by ten podivný a nesrozumitelný obraz začal mít obrysy. Šurifíra I. rozžala svíci v lucerničce, aby zavnímala barevnost vzkazů o potřebách svého pravého já. 

V momentě jí bylo vše jasné.

Není pochyb.
Vzkaz všem pozemšťanům. I těm, co se tu jen namátkou nachomejtli a pak tu skejsli…:
"Znovu žít v ráji je možné jen za předpokladu, že panu Egu, panáčku snaživému, který se tak nadřel, pořídíme eňo ňuňo tradááá dovču.
A pak už jen necháme mluvit svou prastarou duši. Tak dlouho neměla slovo…"

P.s. Asi už vážně obě dvě potřebujeme prázdniny…
:-)



               Foto: Petr Krupička


               Foto: Josef Dvořák