Tu vůni borovic a hub cítím jako tenkrát. Sluníčko se nám něžně opírá do zad. Vzduch se mihotá. V dálce je slyšet motorovou pilu. Svým švitořením snad předčím všechno ptactvo.
"Chtěla bych být jako ty, táto. Chtěla bych se taky naučit znát čas, aniž bych měla hodinky. A taky bych chtěla umět sbírat houby jako ty a poznat, která to asi je. A jezdit na pincku a vyčarovat omeletu ze všeho, co nám dům pochystá."
Rozložíme si svačiny, které nám mamča připravila, a uprostřed hlubokého lesa se s chutí zakousneme do dřevorubeckých krajíců. Všude to jen bzučí, vítr nám hladí tváře, potůček opodál divoce bublá. Sedím v turečku na mechové podlaze a nemůžu se nabažit celého toho přítomného okamžiku…
"Šári, pojď, je zima, nastydneš," probírá mě ze vzpomínek mamča.
Procházíme mezi náhrobky směrem k nádherně nasvícenému kostelu.
Všude blikají světýlka.
Noc je tajemná.
"Jsou tady, cítím je," šeptám.
A pak už jen s úctou zapaluji svíčku.
Bořím se do vzpomínek…
Dnešek patří minulosti.
Všem velkým dušičkám.
Foto: Josef Dvořák
Foto: Miroslav Holub
PixiesS |
Kráásný blog.!