Říjen 2009

Plamínek zažehnut

20. října 2009 v 1:36
Do našich životů se nečekaně vplížilo chladivě vlezlé počasí. Nikdo z nás takovýhle skok nečekal. A mnoho z nás to těžko snáší.
K čertu, co je tím babím létem?
Příroda je holt zmatená a vrací nám naše údery.

A duše všech básníků se rozbolela…

Celý uplynulý týden byl tak trošku na pendrek. To mám z toho, že čtu bulvár. A taky z toho, že si beru věci osobně. Chyba, já vím.
Teoreticky mám Čtyři dohody od dona Miguela Ruize (rozhodně stojí za přečtení) zmáknuté dokonale.
Ale vědět nestačí.
Žít tak, to bych si přála.
Snažím se.
A někdy to holt drhne.

V sobotu jsem se po dvanáctihodinovém spánku cítila stále unavená. Pádný důvod vstát byl v nedohlednu. A v pelíšku bylo tak krásně teplíčko... Jako zvířátko jsem si do něj nanosila
všemožné pochoutky, popíjela horkou čokoládu a přemýšlela, jak z duše vyhnat toho krakena, který se mě jako pijavice celý týden snažil vysát.

Věřím ve vlastní síly. Jsem si jista tím, že máme naloženo tolik, kolik jsme schopni zvládnout…
Horká čokoláda mě krásně udundala.
Kočičky se rozhodly provrnět mi ráno.
A do téhle zvířátkovské melodie jsem začala zhluboka dýchat. Nevím, zda jsem o andělských perutích, co čistí od bolesti všechny barvy mé bytosti, jen snila, nebo mi opravdu přišly na pomoc.
Ulevilo se.
Děkujuuuuu, andílci.
Plamínek zažehnut.
Teď už zase chvíli sama.
:-)


Foto: Petr Beran

A jedéééém!

9. října 2009 v 22:12
Nevím, kam dřív skočit. Řetězák mýho petsrobarevnýho života se roztočil na plný pecky. Teď jde o to, abych si tu krajinu, která se kolem mě mihotá, stačila užít, protože přeci stojí za povšimnutí.
A jedééééééém.

Včera jsem po poměrně náročném dnu byla navštívit jednu krásnou letitou bytost. Té babičce je víc než osmdesát. Už přes osm let nebyla venku, nohy jí neslouží, bolí ji záda a taky srdíčko se ozývá. Každou mojí návštěvou pookřeje. Nesla jsem jí klubíčka vlny a jehlice na pletení, taky něco na zub a vyprané prádlo. Věděla jsem, že se nemůžu zdržet moc dlouho, večer jsem se potřebovala učit text nového divadelního kousku, ve kterém jsem dostala roli. Ještě uřícená z posilovny jsem klepala na její dveře, za kterými bylo slyšet hlasitě puštěnou televizi. Dlouho nikdo nešel. Až po chvíli se objevila babča, značně nervózní. Neustále se ohlížela směrem k puštěné "bedně". "Moment," říkala jsem si po chvíli. "Tady je něco divně." Zpozorněla jsem. "Aháááá, já jsem teď tady dvakrát..." Právě totiž vysílali Ulici... "Nezlobte se, Šárinko, zrovna je tam něco napínavého a já bych to nerada zmeškala..."
Stála jsem tam celá zkoprnělá. "Ale já jsem přece tady u vás, živá, z masa a kostí, ne v televizi…" chtěla jsem říct. Ale neudělala jsem to. Pohladila jsem ji po tváři, položila tašku s jídlem a všemi těmi proprietami, co jsem jí nesla, na zem, zařadila rychlost a tradááááá.

Je přece na každým z nás, ve které realitě se rozhodneme žít…
Hlavně, že se jí nenecháme převálcovat a stačíme si ji užít…
Teď mě napadá. Která realita je vlastně ta reálná?...
Mišmaš.
:-)


Foto: Petr Krupička

Kuš, myšárny!

1. října 2009 v 11:54
Na módní přehlídku Ulice, která se konala minulé pondělí v hotelu Ambassador na podporu Bílého kruhu bezpečí, jsem se těšila jako malý capart na Ježíška. Na tuto událost jsem se bezesporu upnula až příliš. Poté, co skončila, jsem v sobě cítila prapodivné, sálodlouze se rozrůstající nic. Také podzimní melancholie, ta potvora vlezlá, se pokradmu vplížila do mého království… Nevím, co je lepší. Můžu jít apriori proti smutným podzimním náladám, nepoddávat se jim, a nebo si je prostě připustit a třeba i "vyplavit" nějaké ty škudibílky, co se mi snaží vsugerovat, že nic nemá smysl.

A to je vlastně také důvod, proč jsem s dalším příspěvkem jaksi otálela. Nechci se nijak přetvařovat, stejně byste to poznali… :-)

Dnes ráno, hned poté, co jsem otevřela víka, jsem si řekla: "Kuš, babo! Život je nádhernej, jen zkrátka občas zapomínáš na všechny ty super okamžiky, co tě v životě potkaly. A hlavně na ty, co tě ještě čekají!" Vzala jsem do ruky tužku a papír a začala si psát všechny ty události, které mě těšily, těší a těšit budou. Vida, najednou jich nebylo málo…

A právě módní přehlídka, o které jsem již psala, rozhodně stojí za ještě jednu zmínku. Byla zkrátka famózní. Jasně, tréma byla veliká, o tom žádná. Než celá ta sláva vypukla, nachodila jsem po hotelu stovky kilometrů a během toho "výletu" se posilňovala zákusky všeho druhu. Po prvním vstupu na molo, kdy jsem si na vlastní kůži (husí.. :-)) vyzkoušela, že atmosféra v sále je více než přátelská, po prvním aplausu v záři reflektorů ze mě veškerá nervozita spadla a já si to začala maximálně užívat. Nejsem "modelína", jen jsem si jako herečka zahrála roli modelky. A kdyby se přece nějaká ta chybička vloudila? Tak ať, napadalo mě. To nejsem přeci já, jen hraji určitou roli. Krásně jsem se za onu postavu modelky schovala… :-)

Nedá mi, abych se na závěr malinko nepochlubila. :-) Od módní návrhářky Martiny Nevařilové jsem dostala nabídku předvádět. Takže kdybyste náhodou nevěděli, co roupama,
nebo kdyby na vás náhodou útočily podzimní myšárny, 13. 10. v Homes Wine bude super akce se super modýlkama, které budu předvádět.
A tentokrát tam budu sama za sebe, to slibuji… :-)
No vida, a pak že se nejni na co těšit.
Kuš, myšárny!…
:-)