Srpen 2009

Dospěla jsem ?

29. srpna 2009 v 23:45
Musím se přiznat, že se mi snad ještě nestalo, abych věděla, o čem tu budu psát. Jsem vlastně moc vděčná za tenhle moment, protože mě nenásilně donutí zastavit se v dnešní šrumcoidní době a dovolí mi "vypíchnout" hezké chvilky uplynulého týdne, které bych jinak zastrčila tam někam hluboko do mozkovny a za čas si na ně ani nevzpomněla.

Nedávno se mi dostaly do rukou deníky, které jsem si musela psát v léčebně. Každý večer jsem měla odevzdat minimálně stránku svých pocitů. Nevěřím na náhody. Přemýšlela jsem nad tím, co mi to má říct. Proč jsem si měla přečíst "náhodně" otevřenou stránku a co si z toho vzít…

Z léčebny jsem odcházela plná pokory vůči životu, vnitřně "rozebraná", otevřená a zranitelná zároveň. Jenže časem jsem se tady venku tak nějak zakuklila, to pud sebezáchovy mě donutil. "Naostřila" jsem lokty a stala se součástí davu. Už nějak nemám potřebu z něho vyčnívat. Ani nemám potřebu se před někým ospravedlňovat a uvádět věci na pravou míru. Nemůžu se zavděčit každému. Už nekopu o lásku a za každou cenu neškrábu o pozornost. Rozsvítila jsem v sobě plamínek, co tak hezky hřeje na duši, když vesele plápolá. A ten si po všech těch krkolomných držkopádech s láskou opečovávám…

Krásné dny vám přeju. To babí léto, co je za dveřmi, bude letos jedna báseň.
:-)





Londýnské víření

21. srpna 2009 v 18:09
Byla jsem sama sebou poměrně překvapená, když jsem si tentokrát na cesty sbalila věci, které mě nedonutily vycestovat s kufrem zvaným lodní. Na druhou stranu by bylo jaksi na pováženou, kdybych se zachovala opačně. "Vždyť jedeš jen na víkend, teta", znělo mi v uších. Zaplaťpánbu, že jsem těsně před odletem zkontrolovala stav svého pidi zavazadla - kočička Amálka měla cestovní, potvůrka.

Londýnské počasí nezklamalo. Naopak. Sluneční paprsky, které se tu tam objevily zpoza mraků, alespoň na chvilku vystřídaly krápavou oblohu. Provoněly tak nabitý víkend, jenž jsem, přiznávám, dospávala ještě v úterý…

Londýn je kosmopolitní město, kde si každý živočich na této planetě určitě přijde na své. Nic jsem nechtěla hrotit, a tak jsem si od všeho ochutnala kousek. A ve finále se pěkně pře…J
Courala jsem nazdařbůh londýnskými uličkami a čas nechala volně plynout.

"Speakers Corner" je něco, co by měli zavést i tady. Vyřvat se takhle před celým davem, který často nesouhlasí s prezentovaným názorem, může být velmi ulevující. A že by v dnešní pomatené době bylo sakra co řvát…
"Čau, ty ses ďábel, viď?" říkám jednomu z řečnických nadšenců.
"Já jsem anděl, měli bysme se vyfotit…"

Přiznám barvu. Nejsilnějším zážitkem bylo, když jsem osedlala koníka na otočném, blikajícím kolotoči, nacházejícím se přímo pod London Eye. Tady v Čechách bych to nejspíš nedala… Vrátila jsem se do dětství, když se koník začal kývat nahoru a dolů, kolotoč se rozcinkal, světla se rozblikala jako na vánočním stromečku a juchůůůů, jedééééém. Jak málo stačí ke štěstí.

Nákupní horečku jsem tentokrát zchladila myšlenkou: "Je toto opravdu to jediné, co tě v životě učiní šťastnou?!" A vida, zafungovalo to… J

Co jsem si ale koupila, byl lístek do Palace Theatre na muzikál "Priscila, Queen Of The Desert" s Jasonem Donovanem v hlavní roli. Vážený čtenář promine, děj mi díky mému dětskému idolu absolutně unikl…

Jsou dny, které jsou příliš krátké…



Ať žijí duchové

14. srpna 2009 v 16:22
Zvláštní pocit to byl, když jsem držela v ruce obrovské klíče od hradební brány, abych mohla vejít na nádvoří a z něho pak do špejcharu, kde stále probíhala divadelní zkouška. Do půlnoci zbývaly tři minuty. Vlažný vítr mě hladil po tvářích a mě napadlo, že jsem tu přeci už musela bydlet. Přesto jsem tu v tomhle životě byla poprvé… Tak kdy tedy?

Potichoučku
jsem prošla nádvořím a stále se nemohla zbavit dojmu, že mě někdo pozoruje. Obloha byla poseta miliony hvězd, kterým hrdě vévodil úplněk. Nad hlavou se mi prohnal netopýr. Hradní hodiny právě odbíjely půlnoc. Prošla jsem chladnou chodbou až k místu, kde jsme měli mít následujícího dne premiéru. Tyhle dny by zasloužily mít dvakrát tolik hodin. Čas byl neúprosný, zkoušeli jsme ve dne, v noci.

Zamrazilo mě v zádech, když se přesně o půlnoci bez našeho přičinění začalo zhasínat a následně rozsvěcet obrovské světlo přímo nad našimi hlavami. Tlukot srdce jsem cítila až v krku. Duchové, pomyslela jsem si. Už tu nejsme vítaní, tenhle čas patří jim… "Pojďme hají," špitla jsem. "Zítra je taky den…"

A den to byl krásnej. Výjimečnej. Premiérovej. Po dlouhé době jsem se vrátila na divadelní prkna… Díky prožitkům z dávné i nedávné minulosti jsem se na jevišti cítila velmi svobodně. Prožívala jsem do morku kostí celý příběh, co jsme lidem hráli, a úplně přestala vnímat okolí…

Potlesk, který jsme sklidili na otevřené scéně, byl nad všechna bohatství světa…

Při děkovačce jsem se zalykala štěstím, chtělo se mi plakat.






Mišmaš před premiérou

3. srpna 2009 v 0:09
Umět tak pojmenovat všechny ty pocity, co se ve mně hromadí… Odkud začít dělat v tomhle mém mišmaši pořádek? Najdu vůbec rozuzlení? A co když pak bude radostný moment, že jsem konečně našla klíč, jen pouhá iluze?

Už několik dní se nemohu soustředit na běžné momenty tohoto života. Domácnost, přiznám se, zaostává. Jsem pohlcena zkoušením v divadle. Naprosto. V pátek jsem odjela na hrad Švihov, kde máme s divadelní společností Sophia-Art 4. srpna premiéru. Francouzskou komedii Uvěřme snu zkouším společně s Tomášem Turkem, Mojmírem Maděričem, Karlem Soukupem, Gabrielou Filippi, Tomášem Valíkem a Romanem Štolpou, který hru také režíruje. Jsem šťastná za tuhle příležitost, nicméně nějak nemůžu spát. Celé zkoušení je proces, kdy si hledám důvody a motivace, proč postava, kterou hraji, jedná právě tak, jak jedná. Snažím se objevit charakter, který ztvárňuji, v sobě samé. Alespoň střípek, kdyby na mě vykoukl. Lapila bych ho a už nepustila.

Do premiéry zbývá jeden den. Špatně spím, málo jím, kudy chodím, myslím na naši práci. Taky si neustále sama pro sebe brblám text, takže vypadám, jako bych trpěla samomluvou.
Celé to vypadá jako jedno velké trápení. A přesto divadlo miluji. Nebo snad právě proto? ...
No nic. Už se do toho opět zamotávám. Raději jdu od toho a otevřu si scénář, pokaždé tam objevím něco nového. I když jsem hru přečetla snad stokrát.

Držte mi, prosím, palečky.

A nezapomeňte se, prosím, přijít podívat.

Sasha Guitry - Uvěřme snu.

Premiéra 4. 8. - vodní hrad Švihov
Repríza 9. 8. - vodní hrad Švihov

Foto: Sophia-Art