Červenec 2009

Jak jsem se naučila bruslit

30. července 2009 v 18:13
Seděli jsme s kamarádem v autě a čekali, až se ten příšernej slejvák přežene. Pomalu jsem začala pochybovat o tom, že dnes něco nafotíme.

Miluju napětí před bouřkou. Doma si zapaluji svíčky a pálím vonné tyčinky v tenhle magický moment. Zhluboka dýchám a čekám, až si to tam nahoře všichni čerti na férovku rozdají. Strašně se mi uleví, když to začne. A ten vzduch potom! Celej mě elektrizuje…

Jenže my jsme chtěli fotit. Na bruslích! Nejsem úplný začátečník, ale že bych si troufla na vlhkou vozovku, to tedy úplně ne…

Stěrače stíraly o sto šest a za zamlženým oknem auta se valila Vltava. Najednou, jako když mávneš kouzelným proutkem, vše ustalo. Z Vltavy se začalo pářit, sluneční paprsky se nejistě přihlásily o slovo. A to světlo… Hmmmmm… A ta vůně!

Nasazuji brusle a nejistě se rozjíždím po mokré cyklistické cestě. Náhle jako by mi kolečka přirostla k nohám. Jako by brusle byly odjakživa mojí součástí. Má radost byla nepopsatelná. Jako smyslů zbavená jsem zkoušela, kam až mé bruslařské umění může dosáhnout. Zatáčela jsem na jedné noze a divoce se smála. Strach byl ten tam. Tak se mi nakonec mé tréninky v rámci závodů, kterých jsem tváří, vyplatily. Japadýdadů. Tralala tralala. Jachůůůůůů, já umím bruslit… :-)

Navíc tenhle neopakovatelný radostný moment můj kamarád stejně neopakovatelně zachytil…
Foto: Josef Dvořák
Foto: Josef Dvořák

Foro: Josef Dvořák

Foto: Josef Dvořák

Foto: Josef Dvořák

Vivat Sardinia!

23. července 2009 v 19:34
Stojím na útesu nad rozbouřeným mořem.
Vlasy mi vášnivě cuchá rozparáděný vítr.
Ohnivej kolotoč mi zapaluje tváře.
Vlnobití se v plné parádě tříští o útesy…
Zavírám oči.
Jsem si blízko. Tak blízko, jako snad jen párkrát v životě.
A myšlenky přestávají otročit mé já. Pššššt. Hajííííí.
Ticho. Harmonie. Jednota. Celistvost.
Po tvářích mi stékají slzy.
Na hrudi mi rozkvétá slunečnice.
A do ní pak záhy
začíná pršet zlatý déšť.
Jsem nevýslovně šťastná.
Všude láska.
"Bůh", napadá mě.

Jediný moment, kdy jsem s sebou neměla foťák. Chvilku mě to mrzelo, ale byla to zkouška, jestli už alespoň trochu umím žít v přítomném okamžiku. A povedlo se. Super moment to byl. Silnej. A vůbec celej ten můj lehce dobrodružnej výlet za rodinou z Calcaty, co si koupila na Sardinii dům s velikým geniem loci, byl na velikou pohodičku. Často jsem tam měla flashback do dětství. Připadala jsem si jako u babičky na prázdninách. Taková lenivá kočka se ze mě stala.
11. 7. jsem si do deníčku napsala jen čtyři slova: Přirozenost. Svoboda. Domov. Klid.
Jasně, stručně, výstižně.
Vivat Sardinia!


Mějte se kráááásněěěě :-)

Š.

Šari Vary

10. července 2009 v 15:46
Moji milí,

začátek léta byl vskutku monstrózní. Sbalila jsem si svých pár švestek a s lodním kufrem se vydala nasát atmosféru filmového festivalu v Karlových Varech. Za hranicemi naší stověžaté jsem se opět přesvědčila o tom, jak moc mi chybí prostor a čistý vzduch. Jako bych rozšněrovala svěrací kazajku a mohla se prndlá hrndlá nadechnout… Vždycky, když takhle vyrazím mimo město, nejraději bych všechno očuchávala, válela se v trávě, navázala přátelství s podobně naladěnou zvěří, kňučela radostí a když by na to přišlo, klíďo bych i očurala strom. Na chlup stejně jako zvířátka... J Jednou budu určitě bydlet u lesa.

Ale zpátky k uplynulému víkendu. Byl pestrobarevný. Ubytovala jsem se v hotelu, který vznikl rekonstrukcí starého mlýna z konce 18. století. Okamžitě získal mou náklonnost. Opět jedno z míst, kde jsem měla pocit, že jsem už někdy v jednom z minulých životů byla. A co víc, mají tam domácí guláš jak od taťky, svíčkovou jak od babičky a borůvkové lívance jak od maminky…

Sobota pak byla slavnostní. Jedna nejmenovaná společnost s energií mě požádala, abych se prezentovala ve stanu, jenž měla postavený pár metrů od centra festivalového dění. Upřímně mě překvapilo, jak moc lidí mě zná. Byla jsem dojatá z toho, v jakém houfu žádali o autogram. Bylo mi opravdickou ctí celou tu hodinu pózovat fotografům, ať už z řad lidí nebo i profesionálům. Byla jsem nevýslovně šťastná a nabitá tou krásnou a pozitivní energií, kterou mi všichni posílali. V takovém momentu si je najednou člověk jist, že toto je cesta, jež je jeho osudová, správná.

Na zbytek odpoledne jsem prchla do lesů. Goethova vyhlídka bylo parádní místo na zrelaxování. Voněly tam čerstvě posekané kmeny stromů, kukačka mi hlídala time, mouchy, potvory, dotíraly. Však taky bylo před bouřkou. Miluju to napětí, než mě Hrombác poctí svou přítomností... Miluju tu první dešťovou kapku, co mě cvrnkne do čenichu. A taky miluju ten křišťálový vzduch po dešti. A ty barvy...

A děkuju za všechny podobné okamžiky, které mi do života přinášejí světlo.

A zítra se těším na Sardinii...

Dám vědět.

Užívejte léta.

Mám vás ráda.


Foto: Josef Dvořák

Prázdninová euforka

3. července 2009 v 15:51
Nemůžu uvěřit a nabažit se pocitu, že tu jsou opět prázdniny. A hodlám si je užít naplno. Je fakt, že moje plány jsou díky situaci okolo patálií s leteckou společností, které nemohu přijít na jméno, poněkud nejisté. Nicméně jsem si vytvořila plán "b" a ten nezničí ani atomovka.

Přesně loni touto dobou jsem měla vojnu jako řemen. Vstávala jsem v pět ráno, o hodinu později pak spolu s ostatními klienty léčebny v Červeném Dvoře cvičila na rozcvičce, no, a vlastně až do deseti večer se nezastavila. Program to byl nabitý a výživný. Často jsem brečela, často se vztekala, ale stálo to za to. Není dne, kdy bych si na pobyt v Červeném Dvoře nevzpomněla. Bylo to nesmírně očistné. Odstřihla jsem se od toho kolotoče tady venku a po tři měsíce se věnovala jen sobě samotné.

Každý z nás si z dětství přináší nějaké ty bloky. Křivdy, které když si nepořeší, jen bobtnají a rostou a v dospělosti mohou nadělat pěknou neplechu. No, a někteří tyhle bolesti pak řeší tak, že si zatemňují mysl alkoholem a kdoví ještě jakými sajrajty. To pro to, aby duše nebolela.

Jsem tak šťastná, že jsem si všechny bloky mohla otevřít a znovu odžít, že jsem mohla pod dohledem odborníků skutečně a od srdíčka odpustit nejenom sobě, ale i všem blízkým. Mám nádherný vztah s rodiči, skvělou práci a spoustu nových kamarádů, kterých si vážím. Život je pestrobarevný, boží. Každý den se budím s pocitem, že právě tenhle den je výjimečný a mám radost, že si ho můžu prožít. Jsem šťastná. A tohle všechno bych bez pobytu v Červeném Dvoře takhle nevnímala.

Z celého srdíčka vám přeji nádherné léto. Nenechte se vykolejit, když třeba zrovna nebude svítit sluníčko. Když si budete hýčkat plamínek tam uvnitř, ani bouřka, ani zkrachovalá letecká společnost vám ho nepřekazí.


Foto: Petr Krupička