Červen 2009

Nedělní ráno

28. června 2009 v 23:13
Čas se zastavil. Právě jsem vyřadila rychlost a od teď se nechám setrvačností unášet tím, co mi dnešek pochystá. Pro jistotu jsem si vytvořila styčné body, kterých bych se v případě nečekaného vykolejení mohla zachytit.
Ono tohle pošmourné počasí má vlastně taky něco do sebe. Díky okolnostem - hezkým příležitostem v životě - jsem byla nedávno pěkně rozlítaná. Jenže když člověk v tom fofru dělá několik věcí najednou, má pak z toho po čase vítr v kurníku a může zblbnout. Ta nedávná historka, kdy jsem nestíhala kino se svojí kamarádkou, nemohla najít klíče, vzala si náhradní a pak zjistila, že to nejde zamknout, páč v klíčové dírce jsou ty původní, co jsem nemohla najít, mluví za vše… :-)
Nijak na to nespoléhám, ale v životě jsem vždy, někdy na poslední chvíli, leč přeci, všechny zákruty vybrala. Takže i historka s klíčema dopadla výborně. Co jsem si ale díky tomu uvědomila bylo, že potřebuju přeřadit na nižší rychlost.
Ideální čas. Je neděle, okna jsou dokořán, voní to po dešti. Klídeček… A já se nechám houpavě unášet všemi příjemnými věcmi, co mi život právě teď pochystá. Tenhle plán by šel…
Krásnou neděli přeji…
:-)

Foto: Petr Krupička

Vydrž, Prťka, vydrž!

17. června 2009 v 19:54
Kolotoč, kterého jsem součástí se roztočil na plné obrátky. Před letními prázdninami šrumec kulminuje, pozooor držte si klobouky, jedeme z kopce. S vyplaženým jazykem se snažím poctivě dodělat práci na všech rozjetých frontách, snad poprvé začínám přemýšlet o tom, jestlipak jsem si toho nevzala trošku moc. Ale nevzdávám se. Po pravdě řečeno si ve chvílích, kdy mám pocit, že už nemůžu, říkám, že můžu ještě třikrát. A funguje to! Máme rezervy, o kterých se nám ani nezdá, vážně. Takže, Prťka, vydržať, pochlapit se, hlavu vzhůru, zařadit a hlavně bezpečně dojeď!!! :-)

Ale abych nebyla příliš nekonkrétní... Hlášení místního rozhlasu: tuto sobotu, 20. 6. 2009, pojedu ve Stromovce se závod na in-linech. Přiznávám, že jsem díky své zaneprázdněnosti nebyla trénovat ani jednou, ale nevadí. Prohrávat už umím... V oblasti závodění na bruslích nemám ambice žádné, takže od sebe světoborné výsledky nečekám. Tož základ by tu byl: zklamaná nebudu, ale možná příjemně překvapená. Ševče, drž se svého kopyta, zní mi právě hlavou. Fajn, několikrát se mi vyplatilo svůj šestý smysl neignorovat. Chrániče s sebou! Abych pak nebyla herečka samej auvajs.

Foto: Josef Dvořák

Z deníčku – bez cenzury

11. června 2009 v 18:48
Zdravíčko, dnes na vás vyskočí "obrazy z mého soukromí"...
Baf! :-)


Minulý týden byl neskutečně nabitý a plodný. Začal tak nějak po želvičkovsku, i když na obranu všech želviček musím podotknout, že jsou za určitých okolností, a pokud se jim chce, dost rychlé. S želvami, po pravdě, velmi sympatizuji. Po několika zdánlivě náhodných příhodách s mimi si dnes troufám říct, že jsem jedna z nich. Nechci se vychloubat, ale myslím, že jako želva i vypadám. K tisíciletým tvorům bych se ráda někdy vrátila a svá tvrzení doložila nějakými těmi důkazy, aby snad někdo nenabyl dojmu, že si vymýšlím. Ale dnes jsem chtěla rozebrat něco jiného.

Jo, pokud se mnou nebudete souhlasit, rozhodně se mnou polemizujte. Ráda argumentuju! Jasně, jsem paličatá, ale taky už umím přiznat, že jsem se zmýlila, že to, co mě napadlo, je úplná kravina. A co má být? Ve chvíli, kdy jsem se přestala urputně hnát k dokonalosti, se mi hodně moc ulevilo. Ale to už zas odbíhám. Pojďme tedy zpátky k uplynulému týdnu.

Proč se kloubit z energie, když tuším, co všechno mě v blízké budoucnosti čeká… Takže jsem to vzala pěkně piánko. Hlavně žádné stresy, pěkně respektovat všechno v diáři a hlavně se z toho víte co. Jen si všechno pěkně užít. Páč v tom opačném případě bych stejně byla jen sama proti sobě. Tak nějak jsem zkušenostmi (a hlavně těmi špatnými) nabyla přesvědčení, že všechno, co se mi momentálně děje, má svůj smysl a význam, byť se to třeba tak nejeví. Tak vlastně zaplaťpánbůh za ty krizovky, protože pokud si s nima poradím a poučím se, posouvají mě dál. Člověk se vlastně vyvíjí právě v konfliktech. Ale to už zase odbíhám.

Nevím proč, ale myslela jsem si, že tento týden bude jeden z těch, kdy mi poběží hlavou něco jako Štěstí přeje připraveným. A taky Buď důsledná a disciplinovaná. A ještě Kolik investuješ, tolik se ti vrátí, páč všechno stejně děláš jen pro sebe. Jsou dvě možnosti, jak žít svůj den. Můžu být zpruzená a dělat všechno jen proto, že musím. A nebo můžu přijmout okolnosti, sžít se s nimi a jak už jsem psala, užít si je. No jo, tady jde ale ještě o jinou věc.

Pokud má člověk právě onu radost a nadšení, zafunguje zákon zvaný "bumerang" a dostává tak ještě bonusy za odměnu. A nehledejme v tom nějaký nadpozemský čáry máry, protože všechno, co se nám děje a jak žijeme, fakt vytváříme jen my sami.

Tak abych to dokončila. Člověk pořád maká a maká a roste a vyvíjí se a za odměnu pak dostane dárek.

Teď to zase bude vypadat, že jsem odbočila, ale ono stejně všechno souvisí se vším. Dnes před usnutím budu opět děkovat svým andělům, zaslouží si to. O pomoc jsem je prosila ještě nedávno poměrně často. Třeba i před vypjatou hereckou scénou. Takhle ale byl výsledek dost na vodě. Já sama jsem přece ta, která má všechno ve svých rukou, napadlo mě. Pocítila jsem obrovský potenciál k zvládnutí životní zkoušky. Pocítila jsem tu vnitřní sílu, uvěřila jsem sama v sebe. O to větší budou dnes před usnutím mé díky, protože vím, že za všechno, co jsem tento týden prožila a získala, můžu jen já sama.

Potřebuju si teď jen v bodech napsat, za co všechno dík:
1. Výborné setkání s jabloneckou babčou
2. Koupila jsem si notebook
3. Jela jsem závod na bruslích
4. Dostala jsem roli v divadle

Tohle všechno je super, moc mě to nakoplo. Takže dnes ještě nepůjdu spát, aniž bych si nenapsala, co já zase za to zpátky.

Plán je to krátkodobý, vlastně měsíční.

20. 6. jedu další závod, a to v Praze. Chci tedy posílit fyzičku - posilovna 2-3x týdně, k tomu min. 3x týdně na brusle do Stromovky.

Jsem důsledná a disciplinovaná!

Dodržuju vše v diáři bez výjimky!

Žádný špekatý!!!

Nejsem měkota!!!!!

Šárka :-)
Foto: Petr Krupička

Navždy

1. června 2009 v 22:08
Jednoho dne si člověk potřeboval vytvořit slovo, které by bylo úzce spjato se slovem život. To slovo potom začalo dávat významu slova "život" ten pravý rozměr. Bez onoho slova by to druhé ani vlastně nemohlo existovat. Stojí ve své těsné blízkosti, a přesto je každé na opačném pólu.
To proto, že svět vnímáme svými pěti smysly, potřebujeme dávat věcem popisné významy. A přitom to jsou jen slova, co nám na jednu stranu pomůžou líp pochopit svět, ale zase ten svět tak nějak zjednodušují, ohraničují, banalizují. Tím tak vlastně dobrovolně omezujeme sami sebe a taky se strašně ochuzujeme.
Když jsem byla malá, za boha jsem se nemohla smířit s tím, jak moc nedovedu pojmout a pochopit význam slova "nekonečný". "A co je za tím nekonečnem?" ptala jsem se. Dalším takovým nepochopitelným slovem bylo slovo "smrt". Nikdo mě tenkrát neučil vnímat tuhle událost jako určitý životní předěl, jako etapu, která je neodmyslitelnou součástí života. Smrt pro mě tenkrát byla ošklivá strašidelná stařena, která nosí jen a jen bolest, smutek a strach.
Vnímám-li odchod pana Václava Mareše pouze svými pěti základními smysly, cítím onu bolest. Je v ní i notná dávka vlastního sobectví, protože vlastně lituju sama sebe. Lituju se, protože už ho nikdy nespatřím, protože už mu nikdy nebudu moct odpovědět a protože se už nikdy od něj nebudu moct nic naučit. Protože už nikdy neuslyším jeho vtipy před klapkou, protože mi už nikdy galantně nesundá kabát, nikdy. Nikdy! Sakramentský a oslabující, energii vysávající, upírské, strašlivé nikdy.
S díky odmítám tohle úzkoprsé vnímání.
S láskou vám tohle pojetí smrti s maskou strašidelné stařeny vracím zpět.
Pokud jen trochu zvětším rozměr svého vnímání, moje mysl najednou může mnohem svobodněji dýchat. Ten strašák a sobec a slaboch, který se ukrývá v kabátě pana "Nikdy", najednou ztrácí sílu. Je nahrazen pánem s mnohem důstojnější tváří.
Panem "Navždy"!
Žádné Sbohem, pane Mareši.
Tolik moc se mi ulevilo, když jsem dala sbohem jen loučení s Vámi.
Hluboce Vás obdivuji.
Nesmírně jste mě svojí bytostí obohatil.
Vaše duše žije v prostoru nekonečném, který dnes už, také díky Vám, pane Václave Mareši, dokážu pochopit.
Děkuji

Foto: archiv TV Nova