Květen 2009

Max

23. května 2009 v 15:14
...jsem to na sebe prostě musela vyslepičit… Já nic, to příroda... :-)

Tímhle příspěvkem nejspíš potěším hlavně dámskou část všech blogistů…
Opět se mi potvrdila rada do života od mý mámy. "Holčičko, všechno, co pošleš, se ti vrátí…" Bumerang.
Dnešní natáčení byl určitě zásah přímo z nebes. Já to těm mým kočičkám asi vážně neměla dělat. Začala jsem mrouskat… Vážně, z ničeho nic… já nic, já muzikant... :-)
Dobře, tak jen tak a z ničeho nic to nebylo, to přiznávám. Taková malá, zdánlivě nepodstatná náhodička to byla. Stačil dobře vymyšlený scénář, hezky propracovaná situace a v neposlední řadě správný výběr herce při castingu…
Óóóóóó, lalááááááá.
Trefa do černého, bingo!
Tetelila jsem se tak, že se to snad ani nedalo přehlédnout… Nálada se mi vyhoupla do výšin těžko popsatelných, páč, a to sami uznejte, chlapů, takovejch těch živočišnejch, urostlejch a charismatickejch, aby člověk pohledal a nakonec z té námahy hluboce usnul.
Dámy, máme se na co těšit!
Nezapomeňte se kolem sebe pořádně dívat, Max si to od následujícího pondělí kráčí Ulicí
Ááááách jo…….
:-)
P.S. Dejte vědět, co vy na to, ju? Za zkouknutí stojí…
Š. :-)



Pro srandu králíkům

15. května 2009 v 18:25
Ahojte, mám za sebou perný týden, který jsem věnovala svým kočičím potvůrkám. Jen čekám, kdy mi narostou chlupy, ocásek a začnu taky mňoukat…

Tož, už jsem zase tady…:-) Tento týden se ze mě stala kočičí máma na plný úvazek. Pěkně mě vycucaly z energie, ty moje dvě malý potvůrky. Aby ne! Poslední měsíc jsem se příliš nevyspala. Starší Amálka je prostě neoblomná. Od páté ranní se mě snaží sice opatrně, nicméně vytrvale ťapičkou otevřít oční víka. A pokud po čase nevstanu, kníkáááá a kníkááá…Uuuuuuuu… :-) No a mladší Athéna se proti své vůli stala obětí přírody a mrouskala každé čtyři dny…Takže vlastně taky nic moc.
Rozhodla jsem se, že kočičím rozmarům udělám jednou a provždy rázný konec. Nekřesťanský řez to byl, ta kastrace. Pod kudlu měly jít původně v pondělí, nicméně jsem vyslyšela přání veterináře a čas, vymezený naší kastraci, uvolnila akutnějšímu psékovi s nádorem. Takže ty moje dvě potvůrky opět nedostaly večer nabaštit a opět se jim nepodařilo uprosit mě o kus toho žvance ani ráno. Když pak přišel Chris, aby mi s nima pomohl, schovaly se pod postel. Holt, více než jen tušily, co je čeká.
Ale zvládly to, aby ne. Však jsem s nima byla ve dne, v noci, oharovala je, hladila a mazlila a mazlila. Ale nelitovala. Lítost je k ničemu, nahání strach.
Musíte se pochlapit, lásky moje kočičí…
A pěkně za sebe zabojujte, nejsme tu pro srandu králíkům…

Mějte se krásně a za týden zas na stejném místě :-),
Šárka


Kočičáci

9. května 2009 v 17:58
Ahoj, tady je můj další pokus o literární tvorbu...



Probudila mě bolest na plicích. Špatně se mi dýchalo. Až po několika minutách, kdy jsem si nepřestávala vyčítat svoji neřest - kouření, jsem pochopila, že tentokrát vane vítr odjinud. Kočička Athéna, která je mi spolu se starší Amálkou věrnou domácí parťačkou, zkrátka roste. Její oddané a spokojené tělíčko rozplácle pochrupovalo na mojí hrudi. Tyhle tvorečky bych nedala za nic na světě. Ne, netrpím samomluvou, to jenom tak vypadá, když si s nimi povídám. Říkám jim všechno. Našly jsme společnou řeč.
Amálka mi tak trochu připomíná mě samotnou, když jsem byla malá. Je umíněná, paličatá, drzá, svéhlavá a svobodomyslná. Athéna je kočičí panenka. Usíná schoulená v mé těsné blízkosti, zatímco Amálka oňuňává moji noční košilku, kterou jsem jí věnovala. Nevím proč, ale zdá se, že všechny pocity štěstí, které prožívá, sděluje té košilce. Ocucává ji, mazlí tlapičkami a vrní a vrní. Jsou to boží tvorečci, kteří mi vnesli do života harmonii. Svěřuji se jim se vším. Hladím je po srsti a smutek je vážně pryč.
Těším se na každý nový den. Začíná něžně. Vrněj mi do ucha, šimrají fouskama a když nechci vstát, po čase mě z rozehřátého pelechu stejně vykníkají…



Mějte poklidný zbytek dne a za týden přijďte zas :-)
Šárka





Z deníčku o Calcatě

1. května 2009 v 23:17
Zdravíčko :-), možná bychom si čas od času mohli zpestřit aktuality z domova a všedního života nějakými těmi tajnostmi z deníčku.... A tady je první z nich :-)

Dnes jsem se vrátila, (i když jen astrálně) zpátky do Calcaty. Takovou berličkou v tomhle mém cestování byl deníček, který jsem si tam psala.
Tady jsou výcucy :-) :
Když jsem se podívala na lidi, kteří na hradě a podhradí žijí, přišlo mi, jako by ti, co se tam před tisíci lety sjížděli za účelem obchodů a modliteb, celá ta léta přežili... Vypadají jako z jiné doby. Jako skřítci, elfové a víly. Valná většina jsou všestranní umělci - tanečníci, malíři, spisovatelé.
Když jsem v sobotu zabloudila do jedné z prastarých katakomb, zatajil se mi dech. Přede mnou na zemi ležely velké placaté kameny, jejichž rozložení určitě nebylo náhodné, na kterých plápolaly svíčky. To místo připomínalo svatyni.

Postoupila jsem hlouběji do prostoru. Po chvíli zahlédnu muže v černém plášti a klobouku. Úplně s tím místem srostl. Světla svíček a malá zrcátka jen umocňovala tu atmosféru. Z každého malého koutku na mě hleděli elfové a víly a všichni ti skřítkové se na mě šklebili. Celé to místo mělo obrovského ducha. Genius loci mě naprosto pohltil, zavalil. Dala jsem se s oním mužem do řeči. Vyplynulo, že je spisovatel a režisér a že atmosféra, jež tu na mě tak silně dýchla, má vlastně navozovat atmosféru z oné knihy, kterou před časem o Calcatě napsal. Moc jsem si chtěla odvézt nějakého elfa domů. Ale nebyli na prodej. Člověk je mohl získat jen v případě, že si koupí onu knihu.

Celá očarovaná tou magickou atmosférou jsem seděla na hradbách, jedla kousek pizzy a nemohla přestat myslet na ten silný zážitek. Tak moc bych chtěla toho elfa. Půjdu a koupím si tu knihu, i když je v italštině. Tahle kniha bude první, kterou si přečtu, až se naučím italsky. Běžela jsem klikatými uličkami a i když je těžké se v nich orientovat, můj šestý smysl mě nezklamal. Trefila jsem bez jediného zaváhání. "Chtěla bych toho elfa - totiž vlastně bych si ráda koupila vaši knihu - s tím elfem, prosím," vyhrkla jsem na onoho podivína v plášti a klobouku. Zatímco mi psal do knihy věnování, dívala jsem se nenápadně okolo sebe a čekala, že mi dá někdo tajné znamení. Učaroval mi jeden. Taková veselá, za bříško se popadající duše to byla. S velikánskýma ušiskama. Nebylo pochyb. "Ty půjdeš se mnou, ukážu ti moje pražské království..."

Celý tenhle zážitek dostal ještě další rozměr, když večer Jewel (moje desetiletá spřízněná duše a dcera od Ily) otevřela svou malou dlaň, v níž svírala elfa nápadně podobného tomu, který si tentýž den vybral mě…



Hezký zbytek pátku :-).
Šárka