Noc v očekávání

23. prosince 2010 v 21:26
Krajinou se rozhostilo posvátné ticho. Matičku zemi pokryl závoj sněhu, aby pak mohl jiskrně blýskat do všech stran. A tak mohla Šurifíra I. jen s lucerničkou v ruce dohlédnout až k lesu. Vida, srny! "A pak že letos na číhanou nepřijdou," pomyslela si a vydala se jejich směrem. Košťátko pro dnešek nechala doma. Miluje svou letitou tradici v tuto "noc v očekávání". Vnímala tu obrovskou sílu pozitivních vibrací. Celý svět pozemšťanů soustředí svoji mysl k lásce a míru.

Pomalu se blížila ke krmelci. Zpoza bílé tmy cítila hned několik párů očí. Jako každoročně se na stejném místě setkala s partou svých dávných známých - s elfy, skřítky, vílami, veverkou, srnami a s mnoha dalšími spřízněnými bytostmi, aby mohli společně zasednout v kruhu. Šurifíra I. rožnula potřebný počet svící a každého po jedné obdarovala. A pak už jen všichni v tichosti vnímali sílu mírumilovných vibrací vás, lidí.
Sílu lásky.

Oheň je symbol síly, také ale věčnosti.
Po chvíli Šurifíra I. vyndala z kapsáře obrovský dělbuch.
Přišel čas, na který všichni čekali. Hořící svíce, napěchované láskou silnou a věčnou, se pomalu, ale jistě blížily k dělbuchu.
Bum bác! Spousta světla! A najednou z toho ohňostroj, který na chvíli nechal celou tu čarokrásnou krajinu kolem obnažit v celé své pokorné majestátnosti.

Láska silná a věčná se k vám tak, pozemšťané, vrátila zpátky.
Udržujme její věčný plamen.

Provoněné svátky, vinšuji.

 

Listopadající smejčení

19. listopadu 2010 v 16:04
"Tady bude pořádek," zavelela onoho pošmourného listopadajícího dne Šurifíra I.
"Budeme vykydávat z chlívku," vysvětlila svojí čtyřnohé čarodějotvorné kolegyni Athénce. Pak ve špajzce vyšmejdila pavučinové košťátko. To se to bude krááásně smejčit!
"A začneme, panenko, pěkně zevnitř a z gruntu."
"Odkud se ale do toho pustit?" povzdechla si vzápětí.
Pak jako by z dálky zaslechla zvonivý hlas dobré přítelkyně Intuice:
"Pokus se dnes nehřešit slovem."

Musíte prosím vzít v potaz, že Šurifíra I. má slovník šíííírodlouze pestrobarevný…

Nutno uznat, že se Šurifíře zpočátku opravdu dařilo. Ke sklonku dne se ovšem při parkování prskoletu do kopce a za tmy neudržela a… Bylo to venku.

A šup! Hned to ze "shora" dostala zpátky. Její milovaný čtyřkolý prskolet utržil ránu přes oboje dveře u spolujezdce. Šrám cirka tak dobrého půl metru.

Těžce nesla Šurifíra I. svoji porážku.
A jak tak byla rozmrzelá a nechtěla smutek z prohry držet v sobě samotné, rozhodla se spláchnout ho do záchodu.
Zavřela se na oné místnosti, otevřela poklop, do mísy zařvala: "Ty h…!", honem zas víko přiklopila a spláchla.

Co se však nestalo?!!!
Její čtyřnohá kolegyně, kočička Athéna, se tak lekla, že ten večer seděla jako zařezaná. Žádná legrace, žádné mazlení!

Díky své kočičí učitelce Athénce si Šurifíra I. uvědomila, že stín nebo temnotu může rozpustit jedině světlem a láskou.

Teď už to Šurifíra ví.



                                Foto: Josef Louda

Tady a teď

31. října 2010 v 21:27
Po čase Šurifíra I. opatrně vykoukla na svět ze své ulity, aby stejně jako loni užasla nad čarokresbou pana Podzimu.
Vy jste mně, pane, letos zase dal…

Příliš člověčensky se Šurifíra I. vyrovnávala s odchodem milované kočičky Amálky. To proto nemohla tak dlouho přijmout pojem smrti.
Srdce, které ji nebesky milovalo, pukalo žalem ve švech.

Čím více pozemšťané milují, tím více jsou zranitelní.
Pochopila, že smrt neznamená jen konec, ale vlastně začátek čehosi nového.
Pocítila tíhu, ale zároveň až beztížnou lehkost pomíjivosti.
A když po čase znovu zalapala po dechu a narovnala se v podlomených kolenou, uvědomila si, jak důležité je pít mocnými doušky z poháru přítomnosti.
A všichni, které milujeme, ať pocítí tu lásku.
Vždyť zítra - kdo ví...

"Amálko, jen jsi změnila "konzistenci".
Neztratily jsme se.
Nýbrž navždy a navěky získaly.

Takže lidiiiiiiiiiiiiiii, máme tam nahoře protekci...
Držte se.

:-)


 


Jak se pan Vlkodav nenaučil bruslit

31. srpna 2010 v 22:46
Poslední prázdninový den uzamkla naše Šurifíra I. petlice svého Pomerančového království a otevřela knihu. Nejpodstatnější informace nechala proudit do svého nitra. Ať se zachytí, ať povýší její maličkost.

Tou knihou byla tak omámena, že přestala vnímat reálnou dimenzi času i prostoru.
Ke svému pozemskému údivu však postupně zjišťovala, že všechny moudrosti univerza, které kniha vyslovovala, už přece dávno zná.
Jen ty informace potlačovala kvůli "pozemskému kolotoči", do něhož již dávno naskočila hlava nehlava.

Šurifíra I. pocítila silnou potřebu napojit se zase zpátky na vibrace květin a zvířat.
Posmutněla.
"Jsem zaneřáděná tím světovým vyváděním. Předváděním se kdo s koho, kdo má větší sílu a moc. Potřebuji se napojit živou vodou. Ale jak?"

Šurifíra I. zavřela kukadla. Před očima se jí objevil její dávný nepřítel. Strach. Nechala ho zhmotnit se v celé jeho "kráse". Najednou spatřila divoké urousané chlupaté zvíře se šikmýma jiskrně zelenýma očima. Byl to ten samý vlkodav, který za Šurifírou I. chodil již od dětských let.
Takže už je to pěkně dlououououháááá řádka let… :-)
Pan Vlkodav.

"Panáčku, vy mě tak trošku brzdíte na tom mým pozemským, rotujícím kolotoči," začala Šurifíra I. vlídně.
Vlkodav nastražil ušiska. Vypadal tak trošku hloupě.
Šurifíra I. vycítila, že cesta smíru a lásky posílila její bytost a dodala jí odvahy.
"Tak vám, pane, pěkně děkuji za vaši přítomnost," pohladila Vlkodava mezi očisky. "Víc vás už ale nebudu potřebovat."
Vlkodav zjihl. Zjevně posmutněl.
"Budete muset o dům dál, chlupatisko jedno čertovský. A za tu vaši obrbrzdu vám s vaším svolením něco daruji," pravila Šurifíra I. Ze špajzu vytáhla dva páry kolečkových bruslí.

Pan Vlkodav zbystřil. Dary, to on tuze rád.
Zavrtěl vypelichaným ohonem a šup do bruslí.
Jenomže jak ten pan strach Vlkodav neuměl ani ždibec bruslit, tlapajzny se mu rozjely do všech čtyř světových stran, až ho držtička o zem zabrzdila.
A pak už jen pelášil, co mu kolečkové brusle stačily.

To se Šurifíra I. s kočičkami zase jednou nasmály…
:-) 

                                   Foto: Tereza Červinková

Mazec vskutku čertovský

17. srpna 2010 v 20:47
Ten večer seděla Šurifíra I. v otevřeném okně. Nemohla se zbavit pocitu, že v mozkovně, která má samo sebou jen určitou kapacitu, se skrývá ještě jedna větší mozkovna. A ta se pohybem vesmírně rozpínacím, pomocí skřítků s krumpáčky, snaží za každou cenu obhájit své teritorium.
"Kuš, bytosti jedny skřítkovský snaživý! Tepete," brumlala si.

Hlava ji jednoduše bolela jako střep.

A náhle se nad těmi jejími mozkovnami začala na nebesích ženit čertiska.
Vzduch sršel napětím.
Záclona se rozevlála po celém Oranžovém království.
Šurifíra zapálila svíce a rožnula v lucerničce.
Najednou se nebe otevřelo. Celá ta potemnělá krajina se na vteřinu bleskově rozsvítila.

Šurifíra se posadila v turečku zpět na parapet. S očisky za poklopy nechala volně procházet vnější pnutí skrze svou bytost.
Tím se ovšem dalo do běhu pnutí vnitřní, způsobené skřítkovskými krumpáčky...

Větrné víry nabraly na síle.

"Šurifíro, pusť tu křivdu," znělo jí v ušiskách.

Hrom bum bác.
Třesky blesky.
Mazec vskutku čertovský.
Kroupiska kroupovatá protrhla nebeskou hráz, až se vzduch zamihotal.
Konví s vodou měli tentokrát tam nahoře vydatné zásoby.

"Uf, to byla zase jednou úleva."

Jak krásně se Šurifíře I. za té deštné symfonie po celou noc snilo...

A sluníčko?
To si ráno už zase chtělo hrát na šimranou.
:-)



                                Foto: Josef Louda

Hrc frc tradááá!

15. července 2010 v 18:11
Bůh slunce se konečně nakvartýroval do našich království.
Hicuje se vší parádou, jen co je pravda.
A tak byla Šurifíra nucena po dlouhé době opět vyřadit a dojíždět na starý, nevyužitý setrvák.
Hrc frc pohon tradáááá…
Naslouchat tichu, to by si přála ze všeho nejvíc.
Omezit počet zvuků na minimum.
Tolik zatoužila být zase blíž k nebi.
Nechat se unášet pábivou melodií přírody.
A vnímat sebe samu jako mikrosoučást celého univerza.
Ticho tichoučce zapytlačilo v šurifírském revíru.
Jsi mým výsostným hostem. Budu tě s láskou hýčkat a opečovávat po celý ten sladký prázdninový čas.
Moře?
Samá voda…
Český ráj to na pohled…

Nechť se ticho a mír rozhostí i ve vašich královstvích.

:-)




         Foto: Josef Louda

Obrazy šurifírské duše

14. června 2010 v 23:02
Na sklonku onoho večera se Šurifíra I. za asistence červánkového kotouče rozhodla, že rozplete pavučinu svých snů. Jsou to přece prastaré archetypy našich praprapra. To by bylo. Alespoň na chvíli zastavit našeptávače šurifírského já…
"Díky, pane Ego. Teď chviličku strpení. Trošku mě, panáčku, matete."

Alespoň na chvíli tak nechat rozeznít struny prastarého vědomí, to by si Šurifíra I. přála. Nezdůvodňovat, nepojmenovávat. "Jen" být, cítit, vnímat… žít.

A co se nestalo. Náhle se z hlubin šurifírské duše vynořil prastarý sen. A pak, jako by ten podivný a nesrozumitelný obraz začal mít obrysy. Šurifíra I. rozžala svíci v lucerničce, aby zavnímala barevnost vzkazů o potřebách svého pravého já. 

V momentě jí bylo vše jasné.

Není pochyb.
Vzkaz všem pozemšťanům. I těm, co se tu jen namátkou nachomejtli a pak tu skejsli…:
"Znovu žít v ráji je možné jen za předpokladu, že panu Egu, panáčku snaživému, který se tak nadřel, pořídíme eňo ňuňo tradááá dovču.
A pak už jen necháme mluvit svou prastarou duši. Tak dlouho neměla slovo…"

P.s. Asi už vážně obě dvě potřebujeme prázdniny…
:-)



               Foto: Petr Krupička


               Foto: Josef Dvořák

                              
                           

Prskolet gorilám

24. května 2010 v 21:36
Málokdo ví, že Šurifíra I. je palice umíněná a ctižádostivá.

"Doba je nesmlouvavá. Vrátí se ti jen tolik, kolik investuješ," řekla si Šurifíra I. jednoho slunečného dne a začala zocelovat svou "domovskou schránku".
Možnost volby Šurifíra I. nectila. Však už se přece rozhodla, tak nač se klamat. Disciplína a touha překonávat sám sebe je cesta k úspěchu…

I nastal čas zúročení.
Sobotní slunečné odpoledne bylo jako stvořené pro závod. A ne jen tak ledajaký. Šurifíra I. běžela na podporu volně žijících goril v přírodě.
Tak moc chtěla vyhrát. Nebýt nešťastně připevněné gorilí masky, kdo ví, jak by všechno dopadlo… Tu skupinku závodníků, která jí utekla na samém startu, kdy se musela zastavit a porychtovat si gorilí hlavu, už bohužel nedoběhla. Přesto si to bez jediné zastávky pelášila jako prskolet z našeho majestátního hradu až na náměstí, jež Pražané už několik staletí znají jako Staroměstské.

Chemická reakce uvnitř její bytosti na sebe nenechala dlouho čekat…

Tralala tralala tralala.
Život je krásný.

A jedeme dál.
:-)



   Foto: TV Nova

Jsem okouzlena

11. května 2010 v 21:42
Přítomnost ostatních, byť náhodně nachomýtajících se bytostí, nás vždycky ovlivní.
A tak se Šurifíra I. jednoho dne rozhodla, že si do svého bytostného teritoria bude zvát jen ty, kterým na duši plápolá plamínek se světlem jasným, hřejivým, láskyplným.
Že by pud sebezáchovy?
Na tom nesejde, hlavně že do pohody. :-)

Šurifírské rozhodnutí brzy přineslo své ovoce.
A ne jen tak ledajaké.
Třešničkou na dortu se Šurifíra I. ládovala.

Hluboce se skláním před vaším světlem, paní Čáslavská. Jste veliká duše. Pouhé "bytí" ve vaší blízké přítomnosti mě nesmírně obohatilo.

Paní Foučková, v galerii malíře Zdeňka Hajného, která má světlo přímo ve svém názvu, jsem se díky vaší přednášce ujistila o tom, že opravdu všechno, všecičko, co na světě potřebuji, je láska. Jako byste napojila moje světlo živou vodou…

Jsem okouzlena.


              Foto: Jaroslav Kocián

Vyvoněné nedělní ráno

25. dubna 2010 v 23:42
Dnes mě probudily sluneční paprsky, oblíbená písnička mého ptačího novorozeněte, kočičí šimrání a vůně čerstvě upečeného chleba.
Krása střídá nádheru.
Ještě v pelechu jsem popíjela voňavou kávičku a rozjímala o životě.

Stále se mi vrací ty dva výlety, které jsem v posledních dnech podnikla. Pravda, jeden byl čistokrevně pracovní. Natáčela jsem s jednou zahraniční produkcí film na zámku Sychrov. Nasadili mi upíří zuby, kamera, klapka a jedééém. :-)

Taky jsem se byla "dobít" v Javorníku v jižních Čechách u starého keltského menhiru. Připlácla jsem se na ten obrovitý šutr a doslova s ním splynula. V oblasti srdce jako by se mi otevřel trychtýř. Cítila jsem, jak do mě plyne hutná energie v podobě lásky a prostého štěstí. Až se mi tajil dech a motala mozkovna.

Usrkávám eňo ňuňo nedělní kávičku v pelíšku s těmi mými kočičími mazlinkami. Rozjímám nejen o tom, co bylo, ale také o tom, co všechno mě v dohledné době čeká.

Čarodějnický slet v hotelu nazvaném podle našeho starého dobrého kontinentu, jenž se nachází přímo na Václaváku, čeká právě na vás, moji drazí přátelé. Akci tu pořádá nadační fond Fénix, kterého jsem patronkou. Program bude více než magický. Však je pozvaná celá čarodějnická elita - kartářky, znalci Feng Shui, bylinkáři. Takže tuto středu, a to po celý den. Výmluvy na zaneprázdněnost se nepřijímají.

A kdyby vám to, moji milí, přeci jen nevyšlo, co si takhle dát dostaveníčko na Svátek práce v Lounech? Poběžím tu Mizuno Running Cup...

Život je krásný.

Tak šupky dupky z pelechu. Kávička je dopitá, konec snění.
Zakousnu se do křupavého chleba a nechám tuhle vyvoněnou neděli krásně plynout.

Milujte se a množte se. :-)

Jaroooooooooooooo.

Jupíííííííííííííííííííííííí.

:-) 


              Foto: Petr Krupička

Kam dál